Jak vznikl Arel
O Zlatém vršku neexistuje doložený datum kdy se začal osidlovat. Nebyl ani ničím zajímavý pro tamní společnost (jeho jméno nemá se zlatem nic společného, pod kopcem ani v jeho okolí nejsou žádné zlaté žíly ani ložiska jiných rud), tedy o něm nejsou zmínky ani v žádných historických spisech. Jediné jeho bohatství je výhodná poloha a nádherná příroda, která se ocenila až na začátku 20. století, kdy tu vyrostl statek. Chovali tu hospodářská zvířata, kterým se dobře páslo na šumavských stráních a napájeli se z čistého rybníka. Z nevysvětlitelných důvodů (nejspíše během 1. světové války) statek zcela zanikl a ze Zlatého vršku se znovu stal holý kopec s nevyužitým prostorem. V polovině 20. století si tu jeden zámožný obyvatel postavil vilku s chlévem, kde choval krávy. Zanedlouho ale tento člověk zemřel a vila i chlév začaly chátrat. Nikdo o tento znehodnocený pozemek neměl zájem... Až do doby před pár lety kdy si ho jako výborné místo pro stáj, dům i statek vybrali Koudovi.
Petr Kouda jezdil už odmlada. Přivedl ho k tomu jeho otec, v té době také výtečný drezurní jezdec. Zajistil mu ježdění ve stáji za kterou jezdil a sám ho trénoval. Úspěchy v drezuře u mladého Petra na sebe nenechaly dlouho čekat. Petrovu maminku napadlo, že když její syn má takové nadání pro jízdu na koni, proč by měl jezdit jen drezuru a nezkusit skoky? Byla švadlena a příležitostně také jezdila (k ježdění ji přivedl až její manžel) a skoky měla moc ráda, přestože se nikdy moc dobře skákat nenaučila. Petrův otec byl zásadně proti, protože skoky nemají v drezuře co dělat, ale matka byla neoblomná a zařídila Petrovi trénink u parkurového jezdce. Petr se na skoky těšil, nikdy je nezakusil, mohl maximálně pouze klusat přes kavalety, které sloužily k podsazení zádi koně nebo prodloužení tempa. V první hodině mu trenér postavil nízkou kavaletu kterou měl přejet ve cvalu. Petrovi se to líbilo, skok přes kavaletu mu připadal jako přeskok a přeskok byl jeho nejoblíbenější drezurní cvik. A tak i přes otcovu nelibost šel i na druhou lekci v parkuru. Tam už měl přeskakovat vyšší kavaletu a křížek a musel se ze sedla zvednout, což mu připadalo divné, protože drezuru vždy jezdil v pracovním sedu. Mírně rozladěný přišel i na třetí lekci kde už ho čekal vyšší kolmáček. Měl z něj strach, přestože měl spolehlivého koně - připadal mu hrozně vysoký. Hrdinně na něj najel ze cvalu, při odskoku se zvedl a pak se stalo to co ho navždy odradilo od veškerého skákání. Nikdo dodnes neví co přesně se stalo, jestli koni nevyšly kroky, klopýtl nebo hodil kozla nad skokem, či jestli to byla Petrova vina - nadzvedl se příliš, byl mimo rovnováhu, provedl koni něco co se mu nelíbilo, každopádně při doskoku Petr tvrdě dosedl, ztratil třmeny a neelegantně přelétl přes valachovu levou plec ramenem přímo na ohrazující bariéru za skokem a zlomil si klíční kost. Jeho otec zuřil a křičel na matku proč ho přivedla ke skokům, že drezura je bezpečnější a jak teď bude Petr moct trénovat. Naštěstí zlomenina nebyla vážná, rychle se zotavil a ještě když měl doporučený klid a odpočinek znovu začal trénovat. Netrvalo mu dlouho aby se dostal zpátky do kondice, každopádně nikdy už neskočil ani kavaletku. Když pak dospěl a rozhodoval se kam dál na školu, vybral si práva. Vždycky byl chytrý a navíc k tomu ještě šprt a ještě stíhal každý den trénovat několik hodin drezuru. Kvůli právům musel pak některé tréninky vynechávat, což se jeho otci moc nelíbilo, ale červený diplom mu byl za ty léta velkou odměnou. Když Petr dostudoval, čekalo ho zklamání. Myslel si, že se nabídky jen pohrnou, on odříká pár paragrafů a shrábne miliony. Jenže nestalo se ani jedno. Mrzutý zůstával závislý na tatínkovo bezedné pokladničce a maminčiných teplých večeřích, trénoval drezuru a na červený diplom padal prach. Jenže netrvalo dlouho a v jeho životě nastal zásadní zvrat. Jednoho dne v televizi sledoval přenos z parkurových závodů (dívat se jo, ale jezdit ne) a tam uviděl jezdkyni, která mu změnila život. Slečna Jana jezdila všestrannost a to mu dávalo šanci potkat ji na drezurních závodech, přestože pro něj už byly poněkud lehké. Dal se proto do tréninku s mladším koněm aby se na tyhle závody mohl dostat a nakonec se mu to povedlo. Začalo to pozváním na večeři a konec už znáte.
Jana Koudová se nenarodila v takových poměrech jako její budoucí manžel. Se svými rodiči bydlela u prarodičů v malém domě, kteří vlastnili poníka, dvě krávy, kozy a prase. Na poníkovi ve volném čase jezdila a staráním o tyto hospodářská zvířata se naučila to co budoucnu ještě potřebovala. Chodila na normální školu, z ní přešla na obecné gymnázium. Na gymnáziu začala jezdit v oddíle v jedné stáji za pomoc, kterou tam dělala víc než ochotně. Měla opravdový talent na všechno a proto všestrannost byla jasná volba. Trenér s ní měl velké plány a proto se jí bezplatně věnoval a dovedl ji k jejím prvním závodům ve všestrannosti, kde... skončila předposlední, ale tak bylo to poprvé, ne? Neodradilo ji to a trénovala dál, až se dostala mezi ty „lepší“. Pak ji přijali na hotelovou školu a na čas musela s ježděním seknout. Nevydržela to ale bez něj dlouho a po chvíli se k němu znovu vrátila na úkor školy. Nebyl to červený diplom, ale přesto ji dodělala. Po škole pak neměla kam jít, oba prarodiče u nichž bydlela už zemřeli a rodiče nevydělávali tolik aby ji mohli uživit, museli prodat všechna zvířata kromě jedné krávy od které brali mléko a vyráběli si sýry a jogurty, tedy i poníka. Trenér se rozhodl zpoplatnit lekce a Jana už si nemohla dovolit tolik jezdit. Její jedinou nadějí bylo hledat si práci, která nepřicházela... A vydělat si ježděním. Platila si tedy lekce a velice se snažila až jednou vyhrála jeden závod ve všestrannosti kde shrábla krásnou sumu 10 000 Kč. Rodiče byli nadšení a v jezdectví ji podporovali. Její otec dostal lepší práci a tak si to už mohli dovolit. Takže nakonec jí přece ta škola byla k ničemu, co? Nebo ne? Jednou na drezurních závodech se s ní zapovídal hezký mladík. Na televizi se moc nedívala a noviny nečetla, proto ho vůbec neznala. On se ani nepotřeboval chlubit tím kdo je. Zamilovala se do něj na první pohled a když ji pozval na večeři, tak horlivě souhlasila. Jak už víte, nezůstali jen u večeří =)
Zanedlouho se tenhle páreček vzal a rozhodli se, že už nadále nebudou zatěžovat své rodiče a odstěhovali se do Plzně, kde si nejdříve pronajali byt a později postavili penzion, který vedla Jana. Ve velkém městě se Petrovi vedlo dobře, konečně měl nějaké zájemce. A že byl právník výtečný. U penzionu měli menší stáj, kde měl Petr koně na kterém jezdil u rodičů, Jana svého všestrannaře a pár dalších koní a poníků pro vožení ubytovaných. Takhle pár let pokračovala idylka, Petr stoupnul v žebříčku drezurních jezdců... A Jana otěhotněla. I nadále jezdila, vodila turisty po lese a vedla penzion, ale brzo na to nestačila. Petr se musel věnovat drezuře a právničině, proto najal několik pomocnic, přestože Jana byla proti. A pak se narodil Tomáš. Uřvaný tedy byl a to odradilo hodně ze zákazníků. Koudovi se tedy odstěhovali do bytu opodál, aby hosty nerušili. Samozřejmě, kluk z jezdecké rodiny byl veden k ježdění už od malička. A šlo mu to, jako malý už jezdil závody s vodičem. Přes tatínkovo nesouhlas i parkur. Když byly Tomáškovi 4 roky, přišla sestřička Míša. Narozdíl od Tomáše byla tichá, ale rodiče i nadále bydleli v bytě nedaleko od penzionu. Také byla vedena k ježdění na koni, ale u ní se projevilo něco víc než jen zájem. Hned jak se naučila chodit vždy mamince utekla ke koníkům. Chvíle bez blízkosti koní bylo pro ni utrpení a pro její okolí taky. Jana už začínala přemýšlet jak z této situace vyjít, protože bylo jasné že do školky nemůže a nechtěla jí ani svěřovat někomu cizímu, když ještě před koncem mateřské dovolené znovu otěhotněla. Když Tomáš už chodil do školy, narodila se Kateřina. Stejně jako její dva starší sourozenci byla vedena k jezdectví, ale ona projevila zájem spíš o něco jiného. O malování. Ale na papír to nebylo takové jako malovat NA SEBE! Po jejím umění se vždy voda ve vaně Koudových zbarvila do různých odstínů barev. A za čas znova. V tu dobu už Tomáš vyhrával závody, ale spíš než závodění ho bavilo samotné ježdění. Hrál si při něm na rytíře a rodičům došlo, že ho nemůžou nutit závodit. A tak sekl se závoděním a naučil se sekat dřevěným mečem ze sedla svého koně. Takže teď jediná jezdecká naděje pro Koudovy byla Míša (Kateřina byla ještě moc malá). Proto se jí věnovali v tréninku úplně nejvíc ze všech svých dětí. Zanedlouho už absolvovala závody bez vodiče. Zato Kateřininy jezdecké úspěchy nebyly nic extra. Jednou při prohlídce sedlovny kde v lékárničce našla genciánovou violeť a zmalovala si s ní tváře objevila lonžák a od té doby se ho nemínila vzdát a musela jezdit s ním. Rodiče jí marně vysvětlovali, že koníček se nebije. Naštěstí dítě nemá takovou sílu, aby způsobilo koni nějaké zranění, ale některé koně neustálé lechtání koncem lonžáku otravovalo, proto Kateřina zásadně jezdila na tlustosrstém starém shirovi, který už na sobě měl tolik nezkušených začátečníků, že mu nějak bylo jedno co ten na jeho hřbetě dělá. Když Kateřina viděla, že koni bič nevadí, rozhodla se lonžák odložit. Prozatím. Našla si totiž lepší věc. Jednou, když sledovala tatínka při tréninku si všimla úžasných ostrých lesklých věciček na jeho nohách. Rozhodla se, že ty věci musí mít a večer se tajně vplížila do šatny. Řemínky jí daly trochu zabrat, ale použila zuby a řemínky povolily. Jaké překvapení čekalo na tatínka druhý den ráno když chtěl jít trénovat a ještě větší když uviděl Kačku. Divně připevněnýma špornama marně kopala statného shira, protože její nohy dosáhly asi tak někam na dečku. Od té doby si Petr šporny vždy odepínal a bral s sebou. Jenže naše malá tyranka našla další věc - uzdu! Snažila se prosadit, že bude jezdit jen s uzdou, ale to se jí nepovedlo. Celá naštvaná mamince ukradla všechny její rtěnky a obtáhla si s nimi asi 50× větší pusu. A to nebyla jediná její sabotáž. Ať si Jana uklidila šminky kamkoliv, Kateřina vždy našla cestu k nim. To jednou vypatlala celou řasenku na svoje vlasy, stíny si popatlala celý obličej a ušpinila maminčiny slavnostní šaty tak, že na to ani kapsle Ariel nestačily... Už to byly šaty na doma. Jak čas plynul, Tomáš se úspěšně dostal na osmileté gymnázium, Míša vyhrála MČR v parkuru dětí, Kateřina se naučila lépe malovat a chodit na podpatcích a narodila se Zuzana. Podobně jako Míša byla tiché dítě, ale rodina přesto dál bydlela v bytě 4+1 nedaleko od penzionu, protože malé rozdováděné děti by rušily zákazníky. Ale bylo jasné, že byt je pro ně už malý a potřebovali nějaké kolbiště pro trénink a větší stáje pro více koní, na které v okolí penzionu nebylo místo (Kouda si pronajímal kolbište v asi 3 km vzdálené stáji). Rok Koudovi hledali vhodné místo, probírali různé možnosti a nemožnosti a hledali kupce na penzion. A tak přišel den D, kdy rodina uskutečnila svůj plán, zatím bez vědomí svých dětí.
Realitní agent totiž Koudům nabídl kus zdánlivě bezcenného pozemku na vysokém kopci, daleko od civilizace a doprava tam taky nebyla nic extra, proto se o tento pozemek nikdo nezajímal. Navíc na pozemku stály znehodnocené ruiny bývalého obydlí a statku, které se podle statika musely zbourat a nikdo nechtěl investovat tolik peněz - za pozemek, za likvidaci ruin, za nové stavby... Nejenže Koudovi měli peněz dost, protože Petr nedávno shrábnul majlant za jeden případ, ale i z dřívějška měl nějaké peníze a otec mu jako svatební dar převedl pár milionů na konto, ale důležitý byl ten pozemek. Čistá šumavská příroda, přírodní rybník o rozloze pár hektarů, nesčetně hektarů luk a lesa a ještě daleko od civilizace... Co víc si mohli přát? Byla tam také úrodná půda, takže si mohli vypěstovat plodiny nejen pro vlastní užitek, ale i pro koně (oves, nezávadné seno atd). Proto na prodej kývli a pozemek koupili za mnohem nižší cenu než pro ně doopravdy měl. Během pár dní objednali demolici a odtah suti. Z ruin se stala placka posetá prachem z bývalého zdiva. Během pár týdnů se na kopec sjely všemožné obří stroje a začaly se stavbou základů. Také objednali stroje na obdělání půdy a zasetí plodin. A také zjednali firmu, která kolem celého obrovitánského pozemku vystavěla plot, který nejen bránil případným nezvaným hostům zkoušet své štěstí, ale také možnému útěku koní. Pozemek byl opravdu veliký, takže jste si mohli vyjet na celodenní projížďku a nedojeli jste okraje. Té větší práce bylo pravdu dost. Kouda nechal vysypat nějaké cesty, aby tudy mohl projet autem, když bude chtít něco zařídit na nějaké části pozemku, tak aby se tam pohodlně a rychle dostal. Nechal na příhodných místech zasázet stromky, které za pár let budou poskytovat příjemný stín při odpočinku na vyjížďce a také nechal vysadit obrovský sad různých ovocných stromů, hlavně tedy jabloní, jejichž plodina je koňmi velmi hojně spotřebovávaná, ale i hrušek, švestek, meruněk, třešní, ringlí, broskvoní a ostatních užitečných stromů ze kterých jednou budou mít dobré kompoty a zavařeniny. Další změna byl rybník. Od přírody byl čistý a žily v něm i nějaké druhy ryb a jiné mikroskopické užitečné havěti, ale potřeboval se udělat rozbor, zda-li voda není škodlivá nejen jako užitková voda, ale i jako ochlazení v parných letních dnech. Naštěstí voda byla naprosto v pořádku, ba prosperovala i množstvím minerálů. U rybníku proběhly změny terénu, aby byl příjemnější pro člověka - nechal u něj zasadit vrby, vysypat menší pláž a přístup do rybníka upravil pro plavení koní - vydláždil kameny a zalil betonem, aby zamezil jejich pohnutí břeh s postupně se svažujícím přístupem do rybníka. Ve větší hloubce už bylo dno opět přírodní. Stavba budoucích stájí a obytných částí pokračovala závratným tempem - již se na základech rýsovaly červené zdi, které připomínaly ohromující velikost komplexu. Koudovi zařídili, aby nejdříve byly hotové stáje, kolbiště a krytá hala, které měly ten nejlepší povrch, a až pak se dělníci pustili do stavby domu. Pak stavbu zpomalili a připravili se na oznámení potomkům. Mezitím se totiž ozval kupec na penzion a dětem, tedy alespoň těm starším, by bylo divné, proč už nevlastní penzion. Dlouho se dohadovali o koupi nových koní, protože staré herky s vymytými mozky s jedinou myšlenkou a to následovat vedoucího koně, které vlastnili s penzionem prodali. Nakonec koupili koně, o kterých si mysleli, že jejich potomkům sednou nejlépe, i když dva z nich byli ještě hříbata a jeden potomek byl ještě v plínkách. Ukázalo se však, že rodiče měli dobrý odhad. ten nejlepší. Jednou o víkendu vzali své děti na výlet s piknikem. Byli mrzutí, že nepojedou na koních, ale rodiče říkali, že potřebují změnu a né furt jenom koně. Prošli se po mnoha krásných místech a nakonec si dali jídlo na jednom pěkném pozemku... Tak se po něm procházeli až přišli ke krásné novostavbě a rodiče měli divné řeči. Jak by se jim líbilo tu bydlet, co na to říkají atd. A pak přišli do stájí kde na děti čekalo největší překvapení ze všech. Koně. Ale co s koňmi? No, že každému z nich koupili vlastního koně! Míše a Tomášovi dvě fjordská hříbata (dvojčata!), Kateřině fríse ve středních letech a Zuzce bělouše německého sportovního ponyho. Všichni měli obrovskou radost, hlavně Míša, jejíž nejoblíbenější plemeno je fjord a Kačenka samozřejmě taky, protože frísany miluje nadevše. Zuzka vypadala taky nadšeně a potěšeně tahala šedého poníka za hřívu. Zato Tomáš jako by se neradoval. Proč má mít poníka, když už si brzo udělá licenci na velkého koně?? A poníci se přece nehodí na western ani na historické bitvy! Tak se urazil a to rodiče naštvalo. Koupili mu tedy starého valacha appaloosy, který dříve dělal snad všechny disciplíny ve westernu a druhého fjorda dali Míše, protože je podle nich nejlepší jezdkyně a druhého koně si zaslouží. Pár dní po tomto výletu to začalo. Penzion se prodal a v bytě, který si za ta léta už nepronajímali, nýbrž už ho vlastnili začalo velké balení. A za týden? Už bydleli ve skrovně vybavené kuchyni s pár matracemi na spaní. Nebyl to lehký život a přestože obývaný prostor byl menší než jejich bývalý byt, nikomu to nevadilo, stačilo vyjít z kuchyně a naskytl se vám přehršel šedých zdí nabízejících svou prázdnou náruč, která se brzy vyplní. A taky měli blízko koně, mohli jet na vyjížďku a zkoumat taje svého nového domova, nebo mohli trénovat na několika kolbištích, či při špatném počasí v moderní hale. Problém byl už od začátku s dopravou. Protože Petr již brzo ráno odjížděl do Plzně za prací, nechtěl takhle brzo budit i děti. Jana si nikdy neudělala řidičák, proto by problém další auto nevyřešilo. Pěšky to bylo na autobus daleko... Jistěže si koňáci opět poradili. Prostě si při cestě do školy udělali menší vyjížďku a máma pak koně odvedla zpátky do stáje (později si ale Jana řidičák udělala a děti měly s touhle ranní projížďkou utrum... Nebavilo ji pořád odsedlávat ty koně =) Areál jim postupně rostl před očima, vždy bylo o kus víc hotovo, když se vrátili domů (Jana byla nezaměstnaná a starala se o stavbu). Tomáš dostal místo v jednom amatérském kaskadérském týmu, který dělá rekonstrukce historických bitev. Stáje se postupně rozrůstaly a Koudovi nakupovali další koně - podle potřeb potomků a také koně pro budoucí oddíl, který si tu chtěli zřídit vzhledem k tomu, že v širokém okolí nebyla žádná stáj, kde by se jízda na koni vyučovala. I přes odlehlost a nedostupnost stáje byl zájem k nepodivu obrovský. Brzy už starost Jany a částečná výpomoc dětí a manžela na udržení chodu stáje nestačily. Bylo potřeba najmout zaměstnance. V okolí žádné nenašli, proto postavili nový dům - ubytovnu pro zaměstnance. Právě kvůli své odlehlosti by se případnému zájemci nevyplatilo dojíždět, nebo by mu Koudovi museli dávat vysoký plat. Takhle se řešilo všechno a navíc zabrali prostory a ještě zinkasovali malý nájem za krásné nové pokoje, které si jako bonus, aby si zaměstnance udrželi, mohli přijatí lidé vybavit a vymalovat dle sebe. Pokojíky byly malé, ale společné prostory byly větší a luxusnější. Už měli stájníky, trenéry, pomocníky, kuchaře... Ale žádné pracovní jezdce. Koně nepotřebovali každý den vyjezdit, protože od rána do večera pobíhali po obrovské pastvině se šťavnatou trávou a vždy čerstvou vodou, díky důmyslnému způsobu napájení a péči o koryta, ale bylo dobré je přijezďovat. Proto po čase nabídli těm nejlepším jezdcům z oddílu místo pracovního jezdce. Někteří se museli domluvit s rodiči, zda-li jim dají peníze na nájem nebo je tam budou denně vozit, ale nakonec všichni bez výjimky souhlasili, protože většina byla z okolí a když mohli dojíždět na lekce v oddílu, nebyl problém aby dojížděli i častěji. S tolik zaměstnanci se pak už Koudovi nemuseli tolik věnovat stáji a mohli se zaměřit na sebe. Jana se pasovala na manažerku stáje a jednoho z pracovních jezdců. Petr ve stáji skoro nic nedělal - staral se jen o Barona, jinak právničil v Plzni a vyřizoval papírování, protože se v tom vyznal lépe než jeho žena. Děti taky musely kmitat, ale vůbec jim to nevadilo, ba se přímo nudili, když neměly co na práci. Trénovali, jezdili koně, věnovali se dalším koníčkům a také museli dělat něco do školy, jenže protože byli všichni po tatínkovi, většinou jim stačilo poslouchat ve škole a dělat si řádně poznámky, doma pak jednou přečíst požadovaný text a už ho uměli alespoň na 2. Sice byli označováni za šprty, ale navíc měli všichni krásu po mamince a také kdo by se nechtěl přátelit s dětmi milionáře? ;) Na tohle si děti musely dávat pozor a byly na to několikrát upozorňováni od rodičů, aby se kolem nich nemotali falešní přátelé, kteří se s nimi baví jen kvůli bohatství, nebo vlivu jejich táty. Na to však měli dobře vyvinutý smysl a tak stihli všechny takové případné kamarády včas odpálkovat. Čas jim ubíhal v podivně nestereotypním stereotypu - každý den to samé, ale jinak. Děti rostly a Koudovi se zapřísáhli, že už se o další snažit nebudou a zaměří se na výchovu těch stávajících. Přestože by se zdálo, že se jim v jejich nabitém programu věnovali málo, nebylo tomu tak. Vychovali slušné děti s úctou k rodičům, ale svodobným, neomezeným duchem. Tak si to přáli.
O pár let později se už na Zlatém vršku tyčil nádherný komplex se jménem Arel, které nemá se slovem areál nic společného. V tu dobu tým kaskadérů kde působil Tomáš nabyl na popularitě a začali je zvát na různá představení, rekonstrukci populárnějších bitev pro širší veřejnost a na filmování. Míša se z 5. třídy dostala na obecné gymnázium, na to samé na které chodí Tomáš a Kateřinka začala svádět kluky svými ohozy. Moc se jí to ale nedařilo. Zuzka chodí do školky. Míša, protože do školky nikdy nechodila, měla jako na základce ve třídě problémy s kolektivem. Skoro nikdo se s ní nebavil, navíc byla šprtka a tak. Ale byla hezká a klukům se líbila, jenže žádný radši nic neřikal, protože byly podpantofláky (nebo spíš podpodpatkováky) zmalovaných štětek ze třídy, které jako by byly naklonované Kateřiny a celé dny nedělaly nic jiného než se malovaly, pomlouvaly Míšu a vymýšlely na ní různé sabotáže jak jí ztrapnit. Mimochodem tam taky byla jedna Kateřina, která Míši sestře byla dost podobná, vzhledově i chováním. Naštěstí v této šílené třídě existovala alespoň jedna normální osoba. Ostatní spolužáci nevěděli co Míša dokázala, protože jsou jezdecké úspěchy mezi nekoňáky velmi málo známé. Ale jedna osoba to o Míše věděla a ona o ní. Ta osoba se jmenovala Rebeca Reisingerová. Zkamarádily se na první pohled. Měly toho také hodně společného - nejen konstitucí, ale i zájmy, jejich otci jsou oba dobří právníci, obě jsou nejen chytré, ale i šprtky, ale hlavně nejspolečnější je jeden zájem - jízda na koni a to na vysoké úrovni. Paradox také byl, že Rebecy rodiče taky nedávno nakoupili pozemky a postavili si luxusní areál a to jen pár desítek kilometrů od Arelu a přitom o sobě stáje vzájemně nevěděly! Nejspíš byly příliš zaměstnané vlastní konstrukcí a navíc obě ležely v odlehlé oblasti bez dosahu hromadné dopravy.
TĚŠTE SE NA POKRAČOVÁNÍ =)